Jak velký problém z vašeho pohledu znamená, když se informace o nákupu výstroje, zbraní nebo třeba výstavbě vojenské infrastruktury dostanou do veřejně dohledatelných smluv?
Při současných bezpečnostních hrozbách to je problém. A je to problém, který má armáda historicky. V otázce zveřejňování smluv se k armádě chováme jako k jakémukoli jinému subjektu státní správy. Což je špatně, protože armáda je nástrojem obrany státu.
Takže přístup by měl být jiný?
Moje dlouhodobá teorie je, že k armádě bychom se měli chovat velmi podobně jako ke zpravodajským službám. Příkladem může být výstavba kasáren. Pokud se celý projekt zveřejní včetně počtu lidí, jaké vybavení tam bude, jaká jsou specifika stavby, tak rozkrýváte informace, které jsou pro armádu citlivé, a nepřítel je naopak uvítá. Když to vezmu z pohledu zaměstnance špionážních služeb, tak se nemusí ani moc snažit a všechno se dozví z veřejných zdrojů.
Byl byste tedy ve zveřejňování smluv střídmý.
Myslím si, že k nákupu vojenského materiálu, který zákon jasně specifikuje, by se mělo přistupovat velice opatrně. A měly by se velice vážit informace, které se zveřejňují.
Na druhou stranu kontrola nákupů je přeci potřeba a stát se takto vystavuje podezření ze zatajování informací.
Stát má nástroje, jak armádu kontrolovat, například v parlamentu a jeho výborech pro obranu nebo bezpečnost, případně prostřednictvím Nejvyššího kontrolního úřadu a dalších institucí a procesů. Navíc zákon o veřejných zakázkách na tyto věci pamatuje. Explicitně definuje, co je to vojenský materiál, a smlouvy s ním spojené umožňuje utajovat. Což znamená, že autoři zákona věděli, že ne všechno, co armáda pořizuje, se musí probírat na veřejnosti. Myslím si, že kontrolní mechanismy jsou nastavené a že by armáda neměla zveřejňovat všechny smlouvy. Musíme být schopni společnosti sdělovat, že ne všechno se nutně na veřejnosti musí objevit. Ale že stát je schopen to kontrolovat.
Setkal jste se v čele armády s tím, že vám zveřejňování smluv komplikovalo situaci?
Takových projektů je celá řada. Příkladem může být nákup bojových vozidel pěchoty. Chápu, že to bude stát nemalé peníze a že se o tom musí mluvit. Na druhou stranu míra detailů o počtu vozidel, jejich komunikačních prostředcích, zbraňovém vybavení nebo prvcích ochrany už podle mě není na veřejnou debatu. Protože dáváte do veřejného prostoru informace, které mohou být zajímavé pro fanoušky armády, zbraní a zbraňových systémů, ale zároveň jsou zajímavé i pro zpravodajské služby.
Opět jsme ale u otázky kontroly. Jste si jistý, že se bez veřejné diskuse pořídí to, co opravdu potřebujeme?
Vojáci jsou velice povolaní experti a rozumí tomu, co od kterého zbraňového systému očekávat. Není to samozřejmě tak, že se ráno probudíte, dostanete geniální nápad a řeknete: tak tohle chci. Je to dlouhodobý přípravný proces analýz, hodnocení, posuzování, externích hodnocení. Armáda vychází z dlouhodobých a vládou schválených strategických dokumentů, jako jsou Bezpečnostní strategie, Obranná strategie nebo Koncepce výstavby armády, které jí říkají, co má dělat, aby naplnila stanovené cíle.
Nyní Českou republiku zastupujete jako velvyslanec v Litvě. Máte zkušenost, jak se podobné věci řeší v Pobaltí?
Z pozice velvyslance pochopitelně nevidím do akvizičního procesu litevského ministerstva obrany, ale je tu věc, kterou pobaltským státům závidím: v otázkách bezpečnosti a obrany státu mají průřezově politickým spektrem všichni velice podobný názor na směřování obrany, bezpečnosti nebo rozvoje armád. Což je podle mě základ úspěchu a osobně bych si přál podobný stav i v České republice.
•
