Putinova válka probrala Evropu z přesvědčení, že vše lze vyřešit po dobrém. Zbrojovky se mohou těšit na příliv zakázek doma i ze zahraničí. Naváže český zbrojní průmysl na slavnou éru první republiky?
Po dlouhé roky to byl závazek, do kterého se české vládě nechtělo. Jeho splnění slibovala až k nějakému roku ve střednědobém výhledu. Až po ruském útoku na Ukrajinu přišla změna. Vláda chce zvýšit výdaje na armádu tak, aby naplnila závazek daný členstvím v NATO. Prospěch z toho jistě bude mít český zbrojní průmysl a obory s ním spojené.
Dokud byl v Evropě klid zbraní, tak česká vláda na armádě docela šetřila. Rozpočet ministerstva obrany v roce 2016 byl 45,6 miliardy korun, tedy méně než jedno procento výkonu ekonomiky. Podle pravidel Severoatlantické aliance by to však měl být dvojnásobek. Dvě procenta HDP na armádu – po mírném zaokrouhlení – Česko naposledy vydalo v roce 2006.
Armáda byla tak nějak na okraji zájmu, vlády měly jiné priority – snižování deficitu veřejných rozpočtů, vyrovnání se s důsledky globální finanční krize po roce 2008 či řešení následků koronavirové pandemie. Až letos, po únorové invazi ruských vojsk na ukrajinské území, se ozbrojené síly státu posunuly v žebříčku priorit na vyšší příčku.
Zakázky za desítky miliard
Mezi první konkrétní kroky patří rozhodnutí vlády z počátku dubna, které po jednání vlády oznámili premiér Petr Fiala a ministryně obrany Jana Černochová. Koaliční kabinet schválil urychlení nákupu vojenského materiálu a některých modernizačních projektů v letech 2022 až 2024 v celkovém objemu 48 miliard korun.
Ministerstvo obrany podle vyjádření pro média plánuje ještě letos zahájit akviziční proces u projektů za 14,6 miliardy korun. Konkrétně jde třeba o nákup balistických prostředků, munice, posílení pozemní přepravy nebo o ruční palné zbraně.
V následujících dvou letech chce resort urychlit nákupy za 33,8 miliardy korun. Jde například o doplnění počtů kolových obrněných vozidel Pandur a Titus, pořízení ženijních prostředků, lehkých útočných vozidel, taktického satelitního systému či komunikačních a informačních prostředků.
Co se týká výrobců a dodavatelů nové techniky, vláda má v úmyslu upřednostnit český obranný průmysl. „Chceme, aby se přidaná hodnota vynaložených prostředků do obrany České republiky pozitivně promítla i v naší ekonomice,“ řekla k tomu ministryně Černochová.
Dostáváme se tím k tématu, které blíže rozebereme na následujících stránkách. Výhodou českého zbrojního průmyslu je dlouhá tradice, na kterou může nyní navázat; vývoj oboru jde mnohem častěji cestou postupného vylepšování než cestou skokového vývoje.
Pohled do historie
Zbrojní průmysl se na českém území koncentroval už za éry Rakouska-Uherska. Příkladem může být výrobce munice Sellier & Bellot, založený v roce 1825; pod stejným názvem tato společnost působí i dnes. Další expanze výroby zbraní nastala po vzniku Československé republiky v roce 1918.
Ve třicátých letech se Československo zařadilo mezi největší exportéry zbraní na světě. Exportním hitem se staly děla ze Škody Plzeň, tanky, letadla, ale také pušky a kulomety ze Zbrojovky Brno; ty se dokonce pod značkou Bren licenčně vyráběly ve Velké Británii, Kanadě a Austrálii a osvědčily se na frontách druhé světové války.
Zbraně se na našem území ve velkých sériích vyráběly i za nacistické okupace a v éře socialismu. Jak napsal v roce 2018 týdeník Euro, vrchol zbrojní produkce nastal v roce 1987, kdy se v totalitním Československu vyrobily zbraně v hodnotě 29 miliard Kčs. Tento obor zaměstnával až 73 tisíc lidí. Ve velkém se tehdy zbraně vyvážely nejen do dalších zemí Varšavské smlouvy, ale také na Blízký východ či do Afriky. Dlužno dodat, že ne vždy za ně odběratel řádně a včas zaplatil.
Po listopadu roku 1989 nastal rychlý útlum zbrojní výroby. Rozdělení Evropy na dva znepřátelené bloky zemí bylo minulostí a udržování obrovských armád se rázem stalo zbytečným a neekonomickým. Během 90. let klesl zbrojní průmysl v rozděleném Česku a Slovensku na zlomek původních hodnot. Řada podniků orientovaných na dodávky pro armádu (jako příklad lze uvést Slovácké strojírny, Meoptu, Zevetu Bojkovice či Poličské strojírny) přešla z převážné zčásti nebo zcela na civilní výrobu. Dokonce i vojenské opravárenské podniky začaly nabírat zakázky od „civilů“, aby vytížily své kapacity a zaměstnance.
Chudé roky končí
První pokusy o restart zbrojní výroby se objevily po roce 1995, kdy vláda objednala u Aera Vodochody výrobu 72 lehkých bitevníků L-159 ALCA či modernizaci 33 tanků T-72 u Vojenského opravárenského podniku v Šenově u Nového Jičína. Rostoucí zájem o armádu, související se vstupem České republiky do NATO v roce 1999, nicméně časem vyprchal. Armádní výdaje dosáhly svého vrcholu vrcholu v roce 2005, poté se rostoucí trend obrátil v pokles.
Až v posledních letech opět nastává oživení. Příkladem může být smlouva mezi ministerstvem obrany a Českou zbrojovkou o nákupu až 39 tisíc ručních zbraní, uzavřená před dvěma lety. Za útočné pušky Bren 2, pistole CZ P-10 nebo podvěsné granátomety stát zaplatí až 2,35 miliardy korun. Letos v březnu obě smluvní strany uzavřely dodatek, podle kterého byl finanční rámec navýšen o 1,18 miliardy korun bez DPH.
Prospěch z nárůstu armádních výdajů téměř jistě bude mít největší firemní skupina v českém zbrojním byznysu – Czechoslovak Group (CSG) rodiny Strnadových. Již v úvodu textu byl zmíněn chystaný nákup vozidel Pandur a Titus; na jejich výrobě se významnou měrou podílí společnost Tatra Defence Vehicle ze skupiny CSG. Podle nedávné zprávy deníku E15 by se mělo jednat o zakázky v hodnotě osmi až deseti miliard korun.
Zbrojní boom tažený obavami z ruské agresivity jistě uvítají i další významné podniky v oboru. Připomeňme, že Aero Vodochody Aerospace vyjednává o dodávce prvních proudových letadel L-39NG státu, respektive státnímu podniku LOM Praha. Čeští zbrojaři by měli dosáhnout i na subdodávky v rámci zatím největšího zvažovaného nákupu, který zahrnuje pořízení 210 pásových bojových vozidel pěchoty za zhruba 50 miliard korun.
Export s ministerským razítkem
Zakázky nemusejí přicházet jen od českého státu. Výrobci své výrobky a technologie v rostoucí míře vyvážejí. Příslušné statistiky pravidelně zveřejňuje ministerstvo průmyslu a obchodu, které ve spolupráci s ministerstvem zahraničních věcí uděluje licence k exportu vojenského materiálu, ručních zbraní (včetně těch pro policejní oddíly či osobní obranu) i takzvaného zboží a technologií dvojího užití.
Růst je to opravdu impozantní – z pouhých dvou miliard korun v roce 2001 nastal skok na 5,5 miliardy korun v roce 2010 a dále na 17,8 miliardy korun v roce 2020 (loňské číslo ještě není k dispozici, ministerstvo příslušnou zprávu publikuje až po schválení vládou; loni se tak stalo v červenci).
Podle poslední zveřejněné zprávy směřuje vývoz českých zbraní z jedné třetiny do zemí Evropské unie, hlavně na Slovensko, do Itálie, Polska, Německa a Maďarska. A zbývající dvě třetiny? Největším odběratelem českých zbraní byla v roce 2020 Indonésie (v hodnotě přes 96 milionů eur), další pozice patří Saúdské Arábii, Alžírsku, Nigérii, Spojeným státům, Spojeným arabským emirátům, Ukrajině, Ugandě a Indii.
Neznamená to však, že příslušnou licenci získá každý na požádání. Například ve zmíněném roce 2020 nedostalo licenci 26 žadatelů. Není divu, chtěli totiž vyvézt zbraně či technologie do problémových zemí včetně Běloruska, Íránu, Sýrie a KLDR.
Výdaje v resortu ministerstva obrany
•
