Zkušenosti nasbíral jak na zahraničních misích, tak během svého působení v záchranářské službě SAR. Po zranění, které ukončilo jeho kariéru v terénu, nyní pracuje pro Agenturu pro podporu válečných veteránů, kde pomáhá veteránům i jejich rodinám a přibližuje jejich příběhy veřejnosti.
Projekt DiGiMÁK, digitální verze Vlčího máku České republiky, je od letoška oficiálním symbolem této podpory a možností, jak přispět na péči o veterány prostřednictvím Vojenského fondu solidarity a sdílet online symbol respektu k těm, kteří zasvětili své životy službě vlasti. Více informací o projektu lze najít na stránkách digimak.cz.
V armádě jste strávil aktivní službou téměř čtvrtstoletí, což vám určitě poskytlo jedinečný pohled na vývoj role a zapojení českých vojáků. Zaznamenal jste nějaký konkrétní vývoj mezi jednotlivými misemi a jaké zkušenosti a dojmy jste si z každé z nich odnesl?
Kdybych to mohl zrekapitulovat, s odstupem času musím uznat, že se rok od roku armáda posouvá a také nás více uznávají naši koaliční partneři. Na začátku kariéry měla armáda k profesionalitě ještě poměrně daleko, ale dnes jsem pyšný na to, co naši vojáci dokáží a kam se posunulo jejich vzdělání i schopnosti. Rozdíl mezi misemi byl nejen ve vybavení a plnění úkolů, ale také v propracovanějším systému přípravy na mise. Dnes je součástí přípravy na misi i „family day“, kdy se pracuje a pečuje také o rodiny vojáků, kteří budou nasazeni v zahraniční operaci, což je nesmírně důležité.
Během své vojenské kariéry jste prošel různými pozicemi – od řidiče a spojaře až po vrchního palubního střelce a instruktora. Co vám jednotlivé role daly, a naopak vzaly? Na kterou z nich vzpomínáte jako na nejnáročnější?
Ano, to jste položil správnou otázku k zamyšlení. Armáda umožňuje vojákům se vzdělávat a posouvat, pokud se jim chce. Já jsem nastoupil jako řidič, bez maturity a bez jazykové vybavenosti. Díky přístupu armády a cíli posouvat schopnosti nejen celých jednotek, ale každého vojáka, jsem si dodělal vzdělání, naučil se jazyk a stal se třeba i mezinárodním instruktorem vrtulníkové taktiky. Každá pozice v mé kariéře byla důležitá. Systematicky jsem se posouval, samozřejmě za podpory jak velení, tak mých parťáků. Armáda mi z tohoto hlediska dala hodně. Co mi vzala? Někdy čas strávený s rodinou a v mém případě mě služba stála zdraví. Nejnáročnější byla poslední mise, kde jsem vinou banálního zranění, které se nejevilo vážné, musel na konci roku ukončit kariéru jako létající personál a následky budu mít napořád. Nicméně mě to nasměrovalo právě do nové práce, takže se vše děje z nějakého důvodu.
Máte za sebou i působení v SAR (Search and Rescue), což je velmi psychicky náročná funkce. Jak jste si na takovou náročnost a všudypřítomné nebezpečí zvykal? Změnila tato zkušenost vaši celkovou životní perspektivu?
Službu SAR drží celá posádka vrtulníku, piloti, palubní technici a záchranáři. Do služby se člen posádky dostane až po několikaletém výcviku a tréninku. V téhle práci není prostor na chybu či zaváhání. Je to o práci v týmu a neskutečné důvěře každého člena posádky. Představte si, že pilot visí po tmě někde nad skálou, vůbec nevidí pod vrtulník a řídí se jen informacemi a pokyny, které dostává do sluchátek od palubního technika, který je ve dveřích vrtulníku. Záchranář visí na laně jeřábu, které má průměr 4 mm, a jede do úplné tmy, aby někoho zachránil, našel nebo pomohl tam, kde nejde s vrtulníkem přistát. Tato práce je víc než jen práce – tady jde důvěra a kamarádství ruku v ruce.
Nyní pracujete pro Agenturu pro podporu válečných veteránů a sám veteránem jste. Jak hodnotíte kvalitu péče o veterány v České republice a jaké změny byste osobně uvítal?
Po roce práce jako kontaktní pracovník Agentury pro podporu válečných veteránů jsem nesmírně nadšený z výsledků, jaké tato práce přináší. Pomáháme spoustě lidí – nejen válečným veteránům, ale i jejich rodinám, dětem a osobám blízkým. Upřímně jsem hrdý, že mohu být u toho, jak se péče o naše veterány posouvá každým dnem výš a výš. Změna je potřeba hlavně ve vnímání veřejnosti. Musíme být víc vidět – tak, jako je to třeba v Anglii – více se zapojovat do běžného života lidí, aby si na naši přítomnost zvykli. Mám na mysli to, že voják není jen za plotem nebo někde na cvičáku. Musíme více chodit na veřejné akce v uniformě, jezdit do práce a z práce v uniformě a více prezentovat Vojenský fond solidarity, jeho příběhy pomoci a šířit osvětu. Chodit 11. 11. na Den válečných veteránů s kasičkou po náměstí asi voják nebere jako vrchol své kariéry, ale když víte, že každý příspěvek pomůže někomu konkrétnímu, dává vám to smysl. Naším úkolem je, aby to dávalo smysl co nejvíce lidem.
Jaká doporučení byste měl pro mladé vojáky, kteří zvažují účast na zahraniční misi? Co je podle vás důležité, aby si ujasnili ještě před odjezdem? A byl byste vy sám ochoten se svými zkušenostmi ještě na další misi vyjet?
Rozhodně bych účast na misi každému vojákovi doporučil. Jsou to nepřenosné zkušenosti, zážitky a kamarádství. Člověku se nesmírně rozšíří obzory a začne svět i život vnímat jinak. Přehodnotí své hodnoty a názory. Já osobně si víc vážím i maličkostí a jsem šťastný za to, v jaké společnosti žijeme. Myslím si, že často z nás tyto zkušenosti udělají i lepší lidi. Já jsem dobrodruh, takže na misi bych samozřejmě jel znovu, a mým snem (až jednou svléknu uniformu) je vyrazit pomáhat jako dobrovolník Českého červeného kříže, se kterým již dlouho spolupracuji. Vlastně i ministerstvo obrany má s ČČK memorandum o spolupráci.
Co se vám vybaví, když se řekne „vlčí mák“? Jak se vám líbí nové ztvárnění tohoto vojensko-historického symbolu, které před nedávnem představilo ministerstvo?
Vlčí mák je pro mě symbolem veteránů, tradic a hodnot, které je potřeba prohlubovat, protože se právě tito veteráni často obětovali pro naši svobodu. Měl jsem tu čest s naším ředitelem plk. Speychalem navštívit na začátku roku Anglii, kde se navázala spolupráce například s The Royal British Legion, kde jsme viděli, jakou péči o veterány a tradice mají oni. Bylo to velice inspirativní. Jedna z mála věcí aplikovatelných u nás je sjednotit podobu vlčího máku a rozšířit sbírku po celé republice, což samozřejmě bude chvíli trvat, ale je důležité, že se začalo. Mně osobně se nový vlčí mák, který navrhl grafik a malíř Štěpán Mareš, líbí a vlastně při troše fantazie v něm vidíte i siluetu republiky a v tom skryté vlastenectví.
Více informací o projektu lze najít na stránkách digimak.cz.
•
