KOMENTÁŘ: Svědomí není náhoda

Dvacátého prvního srpna 1968, v den okupace Československa sovětskou armádou, hrál slavný ruský violoncellista Mstislav Rostropovič v Londýně koncert pro violoncello h moll, op. 104 českého skladatele Antonína Dvořáka.

Z hlediště k němu doléhaly protiruské výkřiky, které směřovaly i na něj, jako na zástupce země agresora. Rostropovič hrál dál a po tvářích mu kanuly slzy.

Když koncert skončil, před novináři veřejně vpád armád zemí Varšavské smlouvy odsoudil, přestože věděl, že bude po návratu do Moskvy postižen.

Nebyl to jediný projev jeho odporu proti sovětskému režimu. O dva roky později zaslal do redakce deníku Pravda dopis, v němž se zastal disidentů v čele s nositelem Nobelovy ceny Alexandrem Solženicynem. Kritizoval v něm potlačování svobody projevu a utiskování umělců, hudebníků a spisovatelů. Později o dopise řekl: „To nejlepší, co jsem v životě udělal, nebylo v mé hudbě, ale v jediné stránce tohoto dopisu. Od té chvíle bylo moje svědomí čisté a jasné.“

Následující roky nesměl hrát v rozhlase ani televizi, vystupovat ve velkých sovětských městech nebo odjet na zahraniční vystoupení. Stejnou perzekuci zažívala i jeho manželka, sopranistka Galina Višněvskaja, jejíž jméno se režim snažil vymazat absurdně komickým způsobem. Nebyla například zmíněna v recenzích nového nastudování Prokofjevovy opery Hráč, kde zpívala hlavní roli.

Manželé Rostropovičovi byli v roce 1974 donuceni k emigraci a do vlasti se vrátili až po zhroucení komunistického režimu.

V roce 2022 Rusko, následník Sovětského svazu, znovu okupuje nezávislý stát a mnoho ruských umělců a sportovců musí řešit stejné dilema jako kdysi Rostropovič a jeho žena. Dilema to ve skutečnosti není žádné, protože i děti po dvanáctém roce svého života dokážou rozlišovat mezi dobrem a zlem, natož dospělí lidé. Tuto větu jsem sem vložil záměrně, protože představuje nahrávku na smeč všem lidem, kteří relativizují pojmy, jako je dobro a zlo nebo agresor a obránce. Úvah, že nic není černobílé, že se zaměňuje příčina a následek, že se na konflikt musíme dívat z různých stran, jsou plné noviny a diskuze na sítích. Slyším také každý den, že nelze míchat politiku a sport, že je třeba oddělovat „věčnou“ kulturu od „pěny dní“ a další rozmělňování hodnot. Nesouhlasím. Tohle dilema bylo vyřešeno již před téměř dvěma tisíci lety, když kdosi poprvé zapsal větu evangelisty Matouše: Ať je tedy vaše slovo „ano, ano“ – „ne, ne“; co je nad to, je ze Zlého.”

Žijeme v době, kdy cítíme únavu z války na Ukrajině. Ta pomalu mizí z prvních stránek novin a webů a z prvních zpráv v televizi. Válka o nezávislost a svobodu pomalu prohrává s válkou o ceny benzínu, potravin, dovolených a aut. A pomalu se vkrádá do veřejného prostoru i myšlenka, že za to vše snad může Ukrajina a její boj za hodnoty, které považujeme za samozřejmé – až se toho patetismu bojíme –, za svobodu a nezávislost. Většina z nás má totiž štěstí, že není geniální jako Mstislav Rostropovič a že se od nás tedy neočekává veřejný postoj k dění na Ukrajině, k válce, k vraždění a ničení. Většina z nás je schována v anonymním rákosí, ale svědomí není náhoda. Platí pro všechny. Zkusme se tedy vžít do situace, že jsme geniální violoncellisté a že se nás právě někdo ptá: „Souhlasíte, že kvůli současnému Rusku se budeme muset uskromnit, protože svoboda je více než nafta?“

„Ano, ano, ne, ne?“

Přečtěte si také