Oligarcha promluvil o setkáních s Putinem, konci rivality se Zelenským a objasnil i, proč ozbrojené síly jeho země překvapily svět.
Ještě jsem ani nezasedl k obědu s Petrem Porošenkem a už mám neblahý pocit, že jsem se nechal vtáhnout do jeho hry.
Procházíme sídlem jeho strany Evropská solidarita, které se nachází naproti Kyjevskopečerské lávry, klášterního komplexu se zlatými kopulemi. Jako všude na Ukrajině, i tady se přizpůsobili válce a nyní místo slouží jako centrum pro dobrovolníky. Venku postavili kontrolní stanoviště – jsou tu betonové zátarasy, pytle s pískem, i neoficiální válečný slogan: „Ruská válečná lodi, jdi do prdele!“ Ruský křižník, o kterém je tu řeč, Ukrajina minulý měsíc potopila, což pro ni představovalo vítané povzbuzení v této brutální válce.
Ukrajinci mě varovali, že se mě lídr opozice a předchůdce Volodymyra Zelenského pokusí okouzlit, že mě vezme kolem ramen (možná doslova) a nepustí mě ke slovu. A opravdu, než mu stačím položit jedinou otázku, bere mě na prohlídku centra. Jeho strana ho sdílí s dobrovolnickým praporem, jehož je hlavním sponzorem. V jejich kuchyni nám přichystají oběd.
Porošenko ve své vlasti založil populární značku čokolády Rošen a je jedním z nejbohatších lidí Ukrajiny. Prezidentem se stal v květnu 2014, pár měsíců po proevropské revoluci Majdan. Vladimír Putin v reakci na povstání anektoval Krym a v oblasti Donbasu rozdmýchal protesty, které požadovaly připojení oblasti k Rusku – vyvolal tak konflikt, který Ukrajinci nyní vidí jako začátek dlouhé války. Ta tento rok vyústila v invazi celé země.
Před pěti lety Porošenkovi rozčarovaní voliči připravili potupný zážitek, když zajistili drtivé vítězství Zelenskému, kterého tehdy mimo Ukrajinu téměř nikdo neznal, snad jen jako televizního komika. Mnozí Ukrajinci však dnes uznávají, že se Porošenko zasloužil o vybudování armády, a ta již prokázala, že se investice vyplatila, když Rusy na severní Ukrajině donutila k taktickému ústupu a tento týden je vytlačila i z Charkova, druhého největšího města Ukrajiny.
Vztahy mezi nimi jsou očividně napjaté. Ještě v prosinci můj obědový společník Zelenského obvinil, že se na válku nepřipravuje dostatečně. „Upřímně, na útok z běloruské strany připravení nebyli, a to bylo opravdu nepříjemné překvapení,“ říká mi, když procházíme sklad plný darovaných zásob, od neprůstřelných vest a přístrojů na noční vidění po pytle s cukrem a moukou. Podcenil Zelenskyj přípravu na invazi? Otázku obchází, prý Zelenského počínání za války komentovat nebude, „protože jednota naší vlasti je pro nás klíčovou výhodou, tak Putina překvapíme“.
„Svět před 24. únorem a svět po 24. únoru je úplně jiný. Nesemkli jsme se kolem Zelenského nebo Porošenka. Semkli jsme se kolem Ukrajiny.“
Na prohlídku Porošenko vyrazil v černé bundě na zip. Před rozhovorem jsem se jeho asistentky zeptal, jestli přijde v obleku, odpověděla mi pouze smajlíkem, kterému smíchem tečou slzy, a tak jsem se také oblékl neformálně a kolem krku jsem si pověsil armádní novinářský průkaz.
Před vstupem do politiky byl můj hostitel jedním z nejvýznamnějších ukrajinských magnátů, mezi oblasti jeho podnikání patřily cukrovinky i média, zemědělství a finančnictví. Představoval příklad toho, jak se dalo po rozpadu Sovětského svazu přijít k bohatství, pokud jste jednali dost rychle. Na začátku 90. let jako ředitel agrikulturní společnosti Ukrprominvest začal obchodovat s čokoládovými boby, pak skoupil některé státní čokoládovny a spojil je do holdingu Rošen. Časopis Forbes mu proto těsně před volbami v roce 2014 přiřkl titul „ukrajinský Willy Wonka“.
Jak regulovat absurdní moc místních oligarchů? Tento problém Ukrajinu trápí už po tři desetiletí, od té doby, co se odklonila od Ruska. Často se zde probírá, zda Porošenko krotil své kolegy z kasty oligarchů dostatečně, nyní je to však poněkud podružná otázka, vzhledem k naléhavějšímu problému – válce.
Podle ukrajinské edice časopisu Forbes Porošenko a jeho společnosti na válečnou snahu přispěli asi 10 miliony amerických dolarů. Porošenko mi říká, že dorovnává každou hřivnu, kterou veřejnost daruje jeho praporu „Bratři ve zbrani“. Říká se, že se mimo jiné také osobně finančně angažoval na protiletecké obraně Kyjeva, která je klíčová pro ochranu vládních budov a prostředků, kterými disponuje armáda – a to ještě před invazí. Ano, jeho společnosti i on „hodně“ zainvestovali, aby hlavní město mělo protileteckou obranu, potvrdil mi, ale dále to rozvádět nechtěl.
Chce mi ale ukázat kuchyň své jednotky, kde dobrovolníci servírují jídlo do hliníkových misek.
„Maryno!“ volá na svou ženu. Ta se připojí k obsluze a začne rozlévat kuřecí polévku. Já říkám, že si nedám, protože nejím maso – i když se to ve válce zdá jako pošetilá preference.
Porošenko mi radí, že si můžu vybrat mezi porcí s pohankovou kaší nebo brambory. Oba si bereme brambory a sedáme si ke stolu ke dvěma dobrovolným vojákům.
Když Porošenka zvolili prezidentem, Putin už obsadil Krym a v Donbasu už se válčilo. V roce 2014 proběhl první pokus o příměří a v roce 2016 podepsal Porošenko v Minsku další dohodu s Putinem za přítomnosti státníků z Německa a Francie. Konflikt dočasně přestal eskalovat, ale boje probíhaly dál. Ptám se, zda nebyla chyba vyjednávat s mužem, kterého nyní popisuje jako fašistu.
„Putin se během posledních let velmi nebezpečně změnil,“ poznamenává Porošenko a dodává, že se s ruským prezidentem setkal poprvé v roce 2004.
V roce 2005, krátce po Oranžové revoluci, strávil s Putinem možná „šest nebo sedm hodin“, když se snažil ukrajinsko- ruské vztahy urovnat. „Viděl jsem, že Oranžová revoluce ho (Putina) velmi překvapila, a to nepříjemně, a nevěděl, co má dělat, a jak se má potom chovat.“ Ale poté prý začal vnímat Putinovu „proměnu“, kterou bylo možné nejdříve jasně vidět na konferenci o bezpečnosti v Mnichově v roce 2007 a pak na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008. Podle Porošenka tam „svobodný svět propásl šanci“ na mír. „Všichni lídři západního světa Putina podporovali, všichni lídři západního světa Putinovi věřili. Mysleli si, že s Putinem uzavřou dohodu, která spasí svět.“
„Putinovi nevěřte, on nikdy nedodrží, co slíbí, nikdy,“ zní jeho rada. „Je to patologický lhář.“ Slíbil, že zajistí klid zbraní a stáhne těžkou bojovou techniku z Donbasu, ale to se nikdy nestalo, dodává Porošenko.
Má i další radu: „Putina se nebojte.“ Kdyby NATO v roce 2008 otevřelo dveře a nabídlo Ukrajině (a také Gruzii a Moldávii) akční plán členství, v roce 2013 už by byly právoplatnými členy. „Jsem si jistý, že Krym by pořád patřil Ukrajině, nebyla by tu válka a svět by byl o poznání stabilnější.“
NATO nebylo na Ukrajině ze začátku „moc populární“, říká Porošenko. Vstup do Severoatlantické aliance v roce 2013, těsně předtím, než se stal prezidentem, podporovalo pouze 16 procent Ukrajinců – na konci jeho volebního období už to však bylo 61 procent. „A víte, kdo se o ten výsledek zasloužil? Putin… myslím, že za to mohlo Putinovo šílenství.“
Porošenko si říká o gruzínskou minerálku, objednávám si ji také.
Minské dohody o příměří Ukrajině koupily čas, například na vybudování armády, protože konflikt s Ruskem dočasně potlačily. Nikdy však nedošlo k důslednému dodržování jejich opatření a po letošní invazi je Ukrajinci zpětně hodnotí jako přinejlepším prozatímní řešení, které ale nešlo po příčině problému a ruskou agresi nedokázalo zastavit. Ptám se, zda lituje, že je podepsal.
Ne, odpovídá a parafrázuje čínského filosofa Sun-c´a: „Hlavním úspěchem není válku vyhrát, ale vyhnout se jí.“ A co Putin zahájil invazi, „kritické hlasy na Minsk utichly,“ dodává.
„Považuju to za úžasný diplomatický úspěch. Díky minské dohodě Rusko nepřekročilo naše hranice – tedy hranice překročilo, ale zabránili jsme válce.”
Požádal jsem Porošenka, aby se zamyslel nad svým prezidentským odkazem – jaké měl úspěchy i neúspěchy. „Jen vám připomenu, že když mě zvolili prezidentem, okupovali už celý Krym a Donbas taky (částečně) okupovali,“ podotýká. „A Ukrajina jako země ani já jako prezident jsme neměli vůbec žádnou armádu.“
V roce 2014 Rusko do Donbasu vysílalo paramilitantní jednotky a tamní obyvatele také zahlcovalo propagandou. Ukrajinu vykreslovali jako neúspěšný stát, kde bují korupce a selhávají instituce.
2014 Porošenka zvolili prezidentem Ukrajiny – a Rusko anektovalo Krym
Během prvních 10 dní poté, co nastoupil do funkce prezidenta, podotýká Porošenko, Ukrajina získala zpět některá klíčová města. „Vše, co teď máme, vzniklo během těch pěti let, kdy jsem byl prezidentem, a na to jsem velmi hrdý,“ říká. Vyjmenovává své úspěchy a na prvním místě uvádí ukrajinskou armádu – mnoho Ukrajinců vám však řekne, že popud k vybudování armády vyšel z iniciativy dobrovolníků, kteří bojovali na Majdanu a pak i v Donbasu.
Ukrajina při reformě své armády spolupracovala se zeměmi NATO – a od invaze s nimi spolupracuje ještě intenzivněji – proto se jí skutečně podařilo vybudovat armádu s flexibilnější strukturou, která si na bitevním poli zatím vede lépe než Putinova sovětská armáda s tradičním systémem velení.
„Je jako moje dítě a jsem na ni velmi hrdý,“ pochvaluje si Porošenko. „Teď ji vidí celý svět a ukrajinské ozbrojené síly všechny překvapily.“
Za druhé, pokračuje Porošenko, během svého funkčního období „institucionalizoval ukrajinský stát“, prosazoval používání ukrajinštiny (některá rozhodnutí v této oblasti se neobešla bez kontroverze), vypnul ruské kanály, protože „byly jedem pro ukrajinskou společnost“. Za třetí za jeho vlády vznikla nezávislá ukrajinská národní církev, za čtvrté došlo k „výraznému posunu“ směrem v evropské integraci a na pátém místě je spolupráce s NATO.
Pokusím se položit další otázku, Porošenko ještě ale nedošel na konec seznamu.
„Na šestém místě je decentralizace,“ dodává.
To mi dává smysl: když jsem v roce 2014 pracoval jako reportér v Donbasu, potkal jsem mnoho opomíjených občanů, kteří svou vládu v dalekém Kyjevě nenáviděli a přidali se k separatistům. Letos se všichni Ukrajinci – i ti na východě a jihu země, kde se mluví rusky – jednotně postavili za svou vlast a takovou jednotu Ukrajina nezažila od vyhlášení nezávislosti.
Teď přichází řada na mou otázku: Litujete něčeho? „Mohl jsem udělat víc,“ odpovídá Porošenko.
Ukrajince zklamalo pomalé tempo reforem, netěšilo je ani, že oligarchové (včetně Porošenka) nijak neztratili na vlivu a že hluboce zakořeněná korupce za jeho vlády stále kvetla v politice i v byznysu. I když svůj majetek po jmenování do funkce svěřil nestrannému pověřenci, formou tzv. blind trustu, v roce 2016 únik tajných dokumentů z panamské společnosti prokázal, že Porošenko v roce 2014 založil offshorovou společnost na Britských Panenských ostrovech a svou firmu na výrobu cukrovinek tam převedl. Porošenko vinu odmítl a poukazoval na to, že zřídil nový protikorupční soud – i když ten za jeho působení fungoval spíše váhavě.
V roce 2019 se snažil obhájit prezidentský mandát kampaní se sloganem „Armáda! Jazyk! Víra!“. Úspěch však neslavila, Zelenskyj Porošenka převálcoval. Zelenskyj sázel na heslo jednoty a přislíbil, že učiní přítrž dosavadním poměrům. Získal 73 procent hlasů, Porošenko pouze 24 procent. Ptám se, co podle jeho názoru stojí za jeho porážkou.
„Po pěti letech války lidé chtěli zvolit někoho, kdo jim slíbil, že do dvou týdnů bude mír, že skončil čas chudoby, že budou bohatí,“ vysvětluje Porošenko. „Chtěli věřit pohádkám.“
Minskou dohodu považuju za úžasný diplomatický úspěch. Zabránili jsme válce s Ruskem.
Za vlády Zelenského Porošenko čelil obvinění z vlastizrady a financování teroristické organizace. Údajně se totiž podílel na nákupu uhlí od státních společností, které sídlí v Donbasu – obchodoval tedy s lidmi, s nimiž jeho vláda bojovala. Kyjevský soud obvinění shledal natolik závažnými, že mu v lednu v rámci vyšetřování zmrazil majetek.
Jeho případ znepokojil západní spojence Ukrajiny. Ti to vnímali jako znamení nebezpečného politického rozkolu, když už začínalo být zjevné, že se Putin připravuje na invazi. (Porošenko obvinění odmítl jako nepodložené, a celý případ označil za „politicky motivovaný“.)
„Útočit na Zelenského v téhle době? To se mi ani trochu nelíbí!“ odmítá Porošenko odpovědět na můj dotaz, co oba muže rozděluje. Ale také dodává: „Hned jak válka skončí, jsem tomu určitě otevřený.“
Podotýkám, že může mluvit o tom, jak si Zelenskyj vedl před invazí, a nebude tak podkopávat válečné úsilí. „Dobře,“ uznává a zve ke stolu své asistenty. Dobrovolní vojáci, kteří seděli vedle nás, totiž už dojedli a zvedli se. „Ta polévka je mimochodem výborná,“ dodává.
„Nejde tu o politický boj,“ pokračuje Porošenko. „Opravdu jsem dělal vše proto, abych pomohl své vlasti, aby vláda byla efektivnější. Já jsem nebyl politik, byl jsem prezident Ukrajiny, státník.“
Ptám se ho na obvinění z korupce, která ho pronásledovala celé funkční období. „Nevím,“ odpovídá. „To mě nezajímá.“
Porošenko sám připouští, že čelil 130 obvinění z trestních činů. Obviněný byl například v souvislosti s vytvořením samostatné ukrajinské církve, i za podpis minských dohod. Říká, že zatím nikdo nenašel „jakýkoli malinký důkaz o pochybení“.
„Dělal jsem vše proto – omlouvám se za ten patos – aby byla Ukrajina silnější,“ říká, „aby se tu lépe žilo, aby byla demokratičtější a svobodnější.“
V den invaze, vypráví Porošenko, se setkal se Zelenským v prezidentské kanceláři a řekli si, že jejich spory musí ustoupit situaci. Porošenko také prý prezidentovi navrhl, aby v Kyjevě otevřel sklady se zbraněmi veřejnosti a díky tomuto rozhodnutí se v hlavním městě v první den invaze rozdalo 36 000 pistolí. „My Ukrajinci jsme překvapili svět,“ říká. „Někteří generálové NATO nám dávali 72 hodin.“
Ukrajina má sice vojáky a dobrovolníky, nemá ale dost zbraní – i když začala vyrábět vlastní střely s plochou dráhou letu a protilodní střely Neptun, říká Porošenko a hrdě dodává, že právě těm „se podařil ten zázrak, když potopili ruský křižník Moskva.“
Z Ukrajiny Porošenko mluví se zahraničními lídry, včetně Borise Johnsona („to je můj velmi dobrý přítel,“ říká mi) a pomáhá tak získat více zbraní a munice pro vojenské jednotky. Největší rizikem pro ně totiž je, že se na některých místech, například v Donbasu, setkají s lépe vyzbrojenými jednotkami.
„Umíte si představit, že osud světa teď závisí na tom, zda získáme ještě 300, 400 tanků, 1 000 obrněných transportérů, 500 houfnic a 100 stíhacích letounů? A možná dalších 300 protiletadlových raket? To je celé.“
Je těžké se vyhýbat nevyřčenému tématu naší konverzace – ať je třeba zakázané. Aspiruje Porošenko na další politickou pozici?
„Dobrá, věřím vám a spoléhám na vás,“ prohlásí. „Je to pravda, můj sen je být zvolen… “ Porošenko se dramaticky odmlčí, „do Evropského parlamentu.“
Porošenkovi lidé mě varovali, že musím odejít přesně v 13.20, ale on má na srdci ještě několik poselství. První je pro Německo: „Přestaňte vypínat atomové elektrárny,“ radí jim, atomové elektrárny jsou pro Německo totiž klíčové, pokud nechtějí prohloubit závislost na ruském plynu. „Na deset let program pozastavte.“
Vyzývá také k uvalení sankcí na ruskou flotilu tankerů s ropou a ruské duchovní, včetně jejich hlavy, patriarcha Kirilla, který válku podporuje.
„Měli bychom zavést sankce proti Ruské pravoslavné církvi jakožto teroristické organizaci.“
Už je 13.20. Čeká ho další schůzka. Před odchodem podepíše žluto-modrou ukrajinskou vlajku.
„Škoda, že jste si nedal polévku,“ vyčítá mi. „Našeho kuchaře to bude moc mrzet.“ Zatočí fixou a vlajku podepíše slovy: „Vstříc vítězství.“
•
